Hrnčíř

        Procházím se malým městem. Po chvíli mou pozornost přitáhne pouliční hrnčíř. Starší člověk mohutné postavy sedí za  kruhem a mezi prsty mu protéká beztvará surovina. Má pevné ruce, ale dokážou se také hbitě pohybovat. Právě jimi povzbuzuje mazlavou hmotu, aby vystoupala do výšky asi 30 centimetrů. Bude to zřejmě elegantní štíhlá váza pro květiny.  Materiál je však příliš měkký, aby udržel celou stavbu, která navíc prochází zátěžovým testem odstředivé síly rotujícího hrnčířského kruhu. Vrchní část budoucí nádoby se překlápí na stranu. Stavba se hroutí. Hrnčíř se nezlobí. V jeho hlavě proběhnou drobné úpravy stavebního plánu. Začíná  trpělivě znovu. Tiše promlouvá k hlíně. Slovům nerozumím, ale má laskavý spíše hluboký hlas.  Po chvilkovém zpracovávání začíná hlína opět získávat jedinečný tvar, jakoby vyslyšela jeho přání. Tentokrát je váza o něco nižší, ale tvar odolává všem nástrahám. Chvíli ji ještě hladí. V jeho očích se zračí spokojenost.

         Na poličce za hrnčířem předvádí svůj půvab několik glazurovaných nádob lesknoucích se na slunci. Než ale dospěli do této finální fáze, utkaly se ještě v zápase na život a na smrt s vládcem hrčířské pece – s ohněm. Rudý živel z nich vyhnal všechnu změkčilost. To aby se staly dobrými nástroji svého majitele. Vedle poličky je káď s hlínou připravenou na hrnčířovy ruce. Přestože znám výrobní postup keramických objektů, na chvíli  mě přemůže úžas. Tak tyto krásné pestrobarevné nádoby byli ještě nedávno odpudivou, šedohnědou, beztvarou hmotou, která ušpinila vše, s čím přišla do styku. Pak se jí dotkl hrnčíř. Zázrak starý několik tisíciletí.