Reklama na ticho

Ve třinácti letech jsem začal poslouchat tvrdou rockovou hudbu. Poslouchali ji moji kamarádi a já jsem zjistil, že pořádný kytarový nářez souzní s mým pubertálním pohledem na svět. A tak jsem vysedával na verandě domu jednoho z mých vrstevníků, poslouchal spolu s ostatními zkreslený zvuk elektrických nástrojů a ignoroval protesty svého sluchového ústrojí i rozmrzelých sousedů. Šlo hlavně o to vyřvat do celého světa svou nespokojenost s ním a se sebou samým. To druhé jsem si ale tehdy ještě tolik neuvědomoval. Důležitý byl pocit sounáležitosti těch, jež vrhla puberta nemilosrdně do reálného světa. Do světa, o kterém zhola nic nevěděli. Nemuseli jsme si navzájem říkat proč to děláme. Bylo to celé naprosto spontánní. Nesepsali jsme žádné stanovy či manifest jako to dělají politické strany či jiné zájmové skupiny. Jen jsme prožívali vlastní zmatenost a instinktivně se s ní snažili vyrovnat po svém.

      Hardrockový světonázor mi vydržel asi tři roky. Ale už během těchto let jsem začínal pociťovat, že si s ním dlouho nevystačím. Jednoho zimního dne jsem ulehl do postele s nepříjemnou chřipkou. Když jsem po dvou dnech vstal z postele a chtěl si zkrátit dlouhou chvíli, pustil jsem si svou oblíbenou Metallicu. Po chvíli jsem se však začal převalovat v posteli ze strany na stranu, protože se mi lehce přitížilo. Rozmrzele jsem vyskočil a hudbu zastavil. Další hodinu jsem hleděl do stropu, krůpěje chřipkového potu se vpíjely do prostěradla a já jsem si v hlavě za slovy hard-rock vizualizoval tři otazníky. Že by měla hudba sílu zhoršit mou nemoc? Pro tuto chvíli jsem se spokojil pouze z nadhozenou otázkou a když jsem za pár dní zahodil poslední posmrkaný kapesník, s novou chutí jsem zase podupával do rytmu písní Proč?, Šakal nebo Pán Bouře.
     

       Přišlo jaro a vyšel jsem si s walkmanem na procházku. V jeden okamžik jsem začal stoupat do prudkého kopce. V uších mi duněli Deep Purple – poslouchal jsem to album poprvé. Asi v třetině kopce zazněla skladba, při které v jeden okamžik ustalo řinčení kytar a zůstal pouze zvuk elektrických kláves. Zpozorněl jsem, protože jsem v sobě pocítil jakési odlehčení a rovněž chůze do kopce mi přestala připadat tolik náročná – jako kdybych vyhodil z batohu několikakilovou činku. Asi ve dvou třetinách kopce ustali i klávesy a zazněli čisté housle. Cítil jsem, že už na zádech nenesu vůbec nic a navíc jsem si onen původní, akustický a ničím nefiltrovaný houslový zvuk náramně užíval. Když jsem vystoupal na vrchol kopce, vůbec mě nezajímal rozlehlý výhled do okolí. Neustále jsem se divil tomu, co se mnou udělala jedna hudební skladba. Že by měly tradiční akustické nástroje přece jen určité kouzlo? Jak je to možné, vždyť výchovné koncerty na základní škole byly nudnější než samotné vyučování?
     

       Od tohoto dne jsem začal svou sbírku hudebních žánrů rozšiřovat. Zprvu ne nijak radikálně – folk, folk-rock, alternativní rock. Následující vánoční svátky si brácha koupil album irské zpěvačky Sinead O Connor. Bylo hodně akustické a já si to najednou dokázal vychutnávat. Její hudba ve mně dokázala vyvolat, prohloubit či zintenzívnit mnohem širší škálu pocitů, pro které jsem neměl ani pojmenování, protože se zkrátka zjevily nečekaně, bez ohlášení, bez varování. Některé skladby byly smutné, melancholické, jiné plné sladkosti a poezie. Na každý pád jsem však nabyl dojmu, že duše člověka, dokáže prožívat nepřeberné množství emočních stavů a hudba je dokáže ještě umocnit. Na tomto „vánočním“ albu je píseň, při které zní pouze zpěvaččin hlas. Píseň prosta všech nástrojů vyjma jediného – lidského hlasu. Při poslechu této skladby se mi otevřela další brána do světa hudby. Lidský hlas je totiž neskutečně intimní a posluchač se dozvídá o zpěvákově niterném rozpoložení věci, které se nedají poskládat do slov. Uvědomil jsem si, že samotný zpěv, i v těch nejtišších pasážích, dokáže promlouvat mnohem hlasitěji než partička hlučných rockerů.

      Instinktivně jsem vyhledával čím dál niternější a jemnější hudební počiny. Takové, jež brnkaly na struny kdesi v duši. Brnkaly na vnitřní nástroje, které ani nevím, jak vypadají, ale jejich existenci jsem pociťoval zřetelněji a zřetelněji. Jednoho jarního dne jsem procházel kolem školní nástěnky. Moji pozornost přitáhlo slovní spojení jednoho z plakátů: Mountain Silence, tedy něco jako ticho hor. Při bližším zkoumání jsem se dočetl, že jde o název hudební skupiny. Že by se dalo ticho hor vyjádřit zvukem? Nerozuměl jsem tomu, ale fascinovalo mě to. To, že jsem na ten koncert šel ani snad nemusím nijak obšírněji popisovat. Seděl jsem při něm nehnutě, nevnímal nic kolem sebe kromě Ticha Hor. Vlastně jsem byl úplně někde jinde. Logicky by se dalo odvodit, že jsem se potuloval v myšlenkách někde po tiché horské stráni plné ovcí. Ano, to taky. Ale, hlavně jsem si říkal sám pro sebe: „Nebe. Toto by mohlo být ono. Lidi o něm pořád řeční, ale tady jej prožívám …celý ten tucet hudebnic soustředící se na svůj výkon snad fakticky spadl z nebe, … to nemohou být běžní smrtelníci, vždyť snad ani nevědí, že se při koncertech vybírá vstupné.“  Evropské tváře, indické šaty, anglické texty a andělské hlasy sytily mou neduživou duši nektarem.

      Po koncertě jsem v jakémsi transu odplul k pultíku s hudebními nosiči, jeden si zakoupil a vyplul směrem domů. Když jsem se doma podíval na sebe do zrcadla, pořád jsem se, možná nepatrně přitrouble, usmíval. Rodiče si nenechali vymluvit, že jsem neoslavoval někde s kamarády v hospodě. Díky koncertu Mountain Silence jsem začal časem meditovat, začal jsem naslouchat nejen tichu hor, ale také tichu své vlastní duše.