Nové kolo

Po několika minutách jsem se ocitl před prudkým kopcem. Vlastně jsem ten kopec ještě nikdy před tím nevyjel, aniž bych musel slézt  z kola. Jenže moje nová věcička, moje nové kolo, mi dalo nejen chuť jezdit, ale také  nové odhodlání poprat se s překážkami v cestě mi stojícími. S vervou účastníka Tour de France jsem se pustil strmě vzhůru, jakoby mě nahoře čekala vrchařská prémie a bonusové body do celkového pořadí. V půli kopce mě začaly tuhnout nohy, což mělo vliv na mou rychlost. Jel jsem už jen krokem. Najednou mi blesklo hlavou, že vlastně nevím, jak vytáhnout nohy s klipsen na pedálech. V celé té euforii z nového kola jsem to nějak nestačil vykoumat. Nemohl jsem už přehodit ani na lehčí převod, protože bych zpomalil ještě víc. Hrozilo by úplné zastavení a pád na zem. Už tak jsem se dost potil z fyzické námahy, ale začal jsem se potit ještě víc, když jsem si v hlavě promítl důsledky svého nepromyšleného počínání. Pokud nechci skončit na zemi, musím to vyjet. Zoufale si ještě říkám: Never give up! 

Tato věta funguje jako doping  ještě asi pět metrů. Pak se kolo definitivně zastavuje. Ještě chvíli se vzpírám nevyhnutelnému osudu a šachuji s řidítky sem a tam, ale mat následujícím tahem, uskutečněný figurkou jménem gravice, je jen otázkou času … Bum!!!  Padl jsem na stranu. Nohy mám totiž stále v klipsnách, ruce na řidítkách. V jednom českém pop-songu popisujícího karambol motocyklisty se říká: „  … kola se kroutí dál, motor už práci  vzdal, pod stupněm vítězů - silnic král …“  Vlastně pořád sedím na kole, ale teď už ve vodorovné poloze, jakobych si chtěl na asfalt lehnout záměrně za účelem odpočinku. Má to své výhody. Nemusím se už namáhat. Nemusím držet rovnováhu. A ruce se mi uvolnily. Odepínám klipsny, vytahuji z nich nohy, postavím se, zkontroluji odřené koleno a  loket. Vypadá to, že domácí lékárnička sjedná nápravu. Na rozdíl od tragického konce zmiňované písně, můj cyklistický výlet končí pouze zhrzenou pýchou. Zvednu kolo …a vyjdu kopec pěšky.