New York: Volba u maturity

      Když přišla maturitní zkouška z anglického jazyka, moje ruka otočila lísteček s heslem „New York“. Na světě jsou tisícovky míst, o kterých se dá pohovořit, kam lze cestovat … osud mi však nesmlouvavě vylosoval „ The Big Apple“. Na maturitní komisi jsem vysypal něco naučených faktů z historie i současnosti města. „To nám, Roberte, stačí.“ Zahlaholila docela spokojeně maturitní komise a já jsem pocítil úlevu. V tomto bodě byl pro mě New York uzavřenou kapitolou a následující roky nikterak nenaznačovaly, že by se to mělo změnit. Ani náznakem jsem netušil, že se do této metropole jednou vydám a budu se tam dokonce rok co rok vracet. Ne kvůli městu samotnému, ale kvůli jedné meditační zahradě, kde vlastně na celý shon města, které nechodí spát, naprosto zapomenu.
      Aniž bych onomu datu přikládal nějaký zvláštní význam, začal jsem v roce 2000 meditovat. Bylo to nějakých pět let po maturitní zkoušce. Opět jsem se stal tím, koho už jednou moji spolužáci na střední škole přezdívali „a bylo ticho …“ Ticho jako základní stavební kámen meditace. V tento okamžik se New York opět zjevil na horizontu mého života jako těm, kdo kdysi opustili z rozličných důvodů Starý kontinent, Evropu a začali nový život v Novém světě, v Americe. Zjevil se znovu a náhle, jako když jsem otočil jeden z papírků u maturity. Tentokrát byl ale mnohem skutečnější, hmatatelnější. V New Yorku totiž žil Sri Chinmoy, můj učitel meditace. Většina mých přátel tam začala jezdit velmi brzy poté, co se vrhla na meditaci, ale mně samotnému trvalo celých sedm let, než jsem pocítil nezbytnost se do New Yorku opravdu vydat. Jak se později ukázalo, bylo to na poslední chvíli, protože můj učitel meditace několik měsíců po mé první návštěvě opustil fyzický svět.
      Meditační zahrada, o které už padla zmínka, je však i nadále prosycena zvláštním fluidem od těch nejposvátnějších obrazů, jež lidé obhlíží s láskou a úctou, až po poslední kamínek, po kterém každou chvíli někdo šlape. Něco, co jsem nepoznal nikde jinde, je tam přítomno ve vzduchu. Chvíli si člověk myslí, že je to hudba, kterou není slyšet, ale která jakoby měla každou chvíli zaznít – jakási zárodečná forma života, která ještě neví, čím bude, ale touží se projevit. To „něco“ protéká vzduchem a sedá na tváře meditujících lidí. To „něco“ je možné téměř jíst. To „něco“ spojuje všechno přítomné - lidi, stromy, sedačky, květiny i obrazy - do jedné bytosti a zároveň vše ponechává svrchovaně nezávislé, nespoutané. Člověka se zmocňuje neurčitý přesto však povědomý a sluncem prohřátý pocit, zasutý hluboko a neuvěřitelně dávno v duši – snad z dětství, snad z dob ještě dřívějších. Má pocit jakoby od neznámo kdy trpěl Alzheimerem a najednou se na pár vteřin, minut, hodin vyléčil ... Místo má zkrátka svou duši, génia loci. To je pro mě New York.