Směs chutí

V červnu tohoto roku jsem se vydal na zlínský zámek, abych si prohlédl a vyslechl skutečné tibetské mnichy naživo. Zavítali do našeho města v rámci výstavy Šangri-la, aby předvedli něco tanců a manter.  Nefalšovaný duch Východu se na několik dní usídlil na místě, kterému Tomáš Baťa vtiskl pečeť  dravého západního kapitalismu. Aby se mi tento paradox vryl do paměti ještě více, stalo se následující. U vstupu jsem si zakoupil vstupenku a vzal si ji levou rukou. V pravé ruce jsem totiž držel hranolky z mekáče - ten nejprofláklejší symbol západní společnosti. Podvědomě jsem snad toužil  vyvážit ono kvantum východní kultury, které budu v zápětí vstřebávat. Chvíli jsem si obě ruce pobaveně prohlížel. Nebyl jsem si jistý jestli to někdo z přihlížejících nebude chápat jako provokaci nebo švejkovinu.        Nakonec jsem všechny pochybnosti vypudil z hlavy a řekl si, že Východ a Západ se musí vzájemně doplňovat.  Vzal jsem poslední hranolku, namočil do kečupu v polystyrenovém tácku a gurmánsky ji vložil do úst. Upokojilo mě to. Na pódiu se objevily postavy oděné do hávů, jimž dominovala červená barva, a vydávaly všeliké mantrické zvuky. Stoupnul jsem si do hlediště a připadal si navýsost integrálně. Večer plný pestrých chutí. Můj ajurvédský lékař by z toho měl dost možná infarkt.